Neděle.

Sešit biologie leží vyčerpáním zádama nahóru, jak jsem se z něj učila.

Slohovka s nejdebilnějším tématem všech dob leží pohozená na stole a prosí o dopsání.

Mortimer by chtěl ven. Můj Mortimer. Mortimer potkánek. Černej s bílým bříškem a ponožkama. Miláček.

A tak jsem ho vzala spolu se sešitem do koupelny. Učím se. Mortimer běhá kolem a každou chvíli přiletí a chce se mazlit.

Napadá mě ďábelskej plán. Přilétám s foťákem mé maminky. Svůj ne. Můj foťák pamatuje snad i Mrtvý moře, když ještě bylo marod. A fotí jen růžovou duhu. Ale koho zajmaj takový detaily-hlavně, že je můj. Výměnnej pobyt. Mamčin foťák se nezblázní.

Vesele fotíme. V líným nedělním odpoledni. Když se domem roznese zoufalej řev.

Mortimer si skočil šipku o klece (foťák do kouta). Začíná něco, co bych já osobně líným nedělním odpolednem nenazvala.

Dole na schodech jsem to už viděla – voda vystrkuje prsty zpod koupelnových dveří a líně se plazí po chodbě. Mamka jako ve zpomaleném záběru otevírá dveře. Z koupelny se vyvalila malá vlnka tsunami a do pomalejšího plazení se z trysku uvedla až po zalití dvou třetin pětimetrové chodby.

Jáchym uvázanej na židličce v obýváku řv

Vyskočím z ponožek a kalhot, abych se neucabrala, vlítnu do vedlestojících sněhulí a zběsilým tempem se řítím pro kbelík stojící, kam až si pamatuju, na schodech do sklepa.

Vyrvu kbelík. Nikdy bych neřekla, kolik věcí na něj kdo už stihl naskládat. Vyběhne z něj pavouk. Dva tenisový míčky Wilson skáčou po schodech dolů. Pronásleduju je.

Něco crčí ze stropu. Je to voda. Proklatě špinavá a studená voda, jak jsem až příliš rychle zjistila. Kyblík letí po schodech dolů, aby pochytal všechen tan pršící hnus. Rozhlížím se po louži. Nikde nic. Zato rohože na dřevěných schodech parádně čvachtaj.

Letím zpátky nahoru a odhazuju modrý triko.

Mamka čvachtá po koupelně. Pět centimetrů vody. Všude.

Koš z kokosovýho vlákna se vlhkem rozpadá (a byl z Ikey), aby se mohly nacucat i kožešiny v něm.

Mydlinky se plazej po stěnách, po čerstvě vypraným prádle. Hážu všechno do vany.

Jáchym řve tak, až ho musí mamka sundat z židličky. Totopa! Řve vesele, bere mi lopatičku na sbírání vody a chvilku sbírá vodu. Uklouzlo mu to. Sedí v tý vodě. Máchá si v ní bačkůrky od Adidas (semišový, pokud vím). Plácá ručkama okolo a vesele si výská. Totopa! Mámo! Totopa!

Máma jde zjistit situaci dolů. Chvíli nedávám pozor.

Jáchymek si hašišákem na stěny v chodbě maluje špinavou vodou auto v životní velikosti.

Bojovala jsem s tím hodinu.

Slyším mámu, jak říká "a jdeme spát!". Jáchym řve.

Nahoře trylkuje "Němáme deku, němáme deku!"

Pročváchtávám se chodbou a s milovanou dekou zpátky. Mamka mi jde naproti na schody.

Děkuju bohu za klid při uklízení.

O necelou půlminutu později slyším další řev.

Hulákám o schodů: "Co udělala?"

"Pochcal se v ložinici!" ječí mi v ústrety zdeptaná mamka.

Beru další ze zásoby kýblů a sprintuju nahoru.

Jáchym vyrobil loužičku jako pes-nevím, jak se mu to povedlo. Na koberci leží mokrý slipy s fotbalovejma míčema, o kus dál i hnědý tepláčky, mokrý od vody i od.. něho. Jáchym se směje.

Mamka lomí rukama, zatímco napouštím jarovou vodu "Proč to děláš? Copak nemáme i tak dost práce?" Jáchym se zamyslel. "Němáme!" Nevím, jestli padnout smíchy nebo brekem. Mortimer zvědavě ňufá z domečku.

Domem se ozývá dvoje zoufale zavytí, jeden zvonivej smích, čvachtání vody a připalující se oběd.

Rok dva tisíce deset je vážně sekáč. Nebo spíš bude. Jak ho potkám, tak mu seknu, až se rozseká!