Na poslední minutu přicházím do hodiny. Nové místo. Celá jazyková agentura přesídlila do nových prostor. Nový školní rok. Loňské vědomosti jsou jako zápis na tabuli smazaný suchou houbou, vědomosti práší a v paprscích světla tvoří kmitající obláček všeho, co jsem zapomněla. Noví lidé. Nádech, výdech. Srovnat klepající se kolena. Loni to bylo stejný.
Rodiče došli k názoru, že by bylo fajn naučit dceru cizím řečem a tak ji posílají do jazykové agentury. Sedí v učebně obklopena novými spolužačkami a pokouší se rozumět aspoň část toho, co lektorka drmolí. Zaklepání na dveře. Pomalu se otevírají. Dovnitř stydlivě vklopýtá elf, nesměle se usměje a posadí se hned vedle. Špičatý nosík, rty mající přesně ten odstín hříšně malinové, důvěřivě něžné oči jako koloušek Bambi, veverčí vlasy sčesané do culíku a černé opřezkované glády. Dceři se pomaličku, s každým nádechem a výdechem, točí svět víc a víc. Kronikáří píší desátého září roku dva tisíce devátého.
Bezstarostný čtvrtky po sedmé hodině desáté minutě, kdy jsme se spolu trousily z hodiny. Křivolaká romantická ulička historickýho centra našeho města. Lucerny na zdech vrhající stíny. Naše první konverzace. Sotva jsme vyšly z budovy, zavládlo plíživý ticho. Zaníceně jsme ho mordovaly na jí nakousnutý téma "včera jsem ztratila přívěšek od glád, ale ráno jsem ho našla na náměstí".
Zaklepat hlavou a pokusit se zahnat svůdný myšlenky. Zvednout hlavu. Rozhlídnout se po ponuré úzké chodbičce. Tatínek ze mě ještě pořád nespustil oči. Obdarovat ho varovným pohledem číslo pět pro výjimečné situace. Sklonit hlavu. Obrátit hlavu na druhou stranu a podívat se z okna. Strom. Padá z něj listí. Za chvíli bude padat sníh.
Dvě rozzářený tváře, obrácený vzhůru ke hvězdám. Část z nich padá a padá, až z nich jsou mrňavý vločičky sněhu a ty hážou prasátka v oné uličce a do její krásné tváře. Zastavit se před poštou, kde se naše cesty dělí. Na poslední chvíli ji zarazit. Tvář plná očekávání, která se rozjasní, když vytáhnu zeleno-černo-bílej náramek přátelství. Její sametově hebká, mléčně průzračná pokožka na zápěstí. Prsty se mi klepou a ne zimou, když jí uvazuju to drobný vyznání a padám do úžasně hlubokých očí. Zmámený rozloučení, když odchází a její krok křupe na čestvě padlým sněhu.V kalendáři na mě zírá sedmého ledna dva tisíce deset.
Zatlačit dojatou slzu. Podívat se směrem do chodby, tatínek s dcerkou, která čerstvě dorazila z hodiny, už odcházejí. Hluboký nádech. Tu vůni znám.. Přesně takhle voní domy na náměstí. Tatínek s dcerkou nechali na skříňce papír. Smetanovej, s psacíma klikyhákama.
Už pět návrhů skončilo v koši. Byly vyzkoušeny čtyři typy písma, tři texty, tři druhy papírů. Bylo konzultováno s gayi, heterosexuály i lesbičkami, bylo upravováno a donekonečna přepisováno, škrtáno, měněno, přidáváno a ubíráno. Vyhrává černý inkoust, decentní psací písmo beze sklonu s kulatými bříšky a drahý smetanový ruční papír, vybrán text "sen", který se nepyšní žádnými klišé ani to není parafráze na dopis na rozloučenou od Kurta Cobaina, city jsou zakryty pod mlhavým příkrovem a všechno formulováno jako zvláště krásný sen. Četba mezi řádky. Tvoje Nikdo. Černým inkoustem vyvedená ozdobná adresa na bělostné obálce. Milostný dopis je přejmut na přepážce pošty. Píše se pátek 12. února, city obalené v papíru přicházejí v pondělí, den po Valentýnu.
Připomínka, že je to pryč. Všechny ty věčně naivní dny, všechny jsem rozházela cestou. Za jeden rok. A už to nebude jako dřív. Prostě ne. Ne, ne, ne.
Je šestého září dva tisíce deset. Řadový den. Žáčci si zvykají na školu. Nikterak oblíbená část roku. Stojím před šatnou a vyjednávám životně nedůležité cosi.Přichází ke mně, vidí, že telefonuju, taktně stojí opodál, dokud nedomluvím. Ptám se jí, co potřebuje. Musíme si promluvit, říká. Vede mě před polovinu školy do dívčích šaten na tělocvik. Sedá si na lavičku. Nejsem si jistá, co dělat, opřu se o ledově vymrzlé topení k ní napůl bokem a napůl čelem. Děkuju bohu, že mám přerostlou ofinu stejně veverčí barvy, jako její, takže si uchovávám aspoň trošku nepřítomný výraz.Začíná vysvětlovat. Omlouvá se, i když není za co, slibuje, ale jsou to jen planý sliby, ujišťuje, i když nemůže vědět, moje bělostně křehká, něžná... moje. Která vysvětluje, že nemůže být mou. Říká, že ví, jak se cítím. Že jí je to moc líto. Nezlobí se. Ptá se, jak chci, aby to bylo dál. Jestli mě to moc bolí. Choulí se na lavičce sama do sebe, tak moc stydlivá, tak křehká, tak bezbranná.. A já ji chci jen obejmout a ujišťovat a hladit a utápět se v objetí a laskat a hýčkat a dělat všechno, aby se cítila dobře, aby už nikdy nepoznala.. jaký to je.. být vyčleněná. Být jiná. Ona, jen ona jediná říká slova, který měly bejt řečený dávno, tak dávno, že za tu dobu jsem začala doufat. Zmlkne. Chci jí říct všechno, všecičko vysvětlit a omluvit se.. Slova, který mě tak hrozně dlouho svědí, všechno, co mýmu srdci dávalo smysl, se mění v prach tím, že je vysloveno a jistoty se bortí, jako když u kupky slámy škrtnete zápalkou. Odcházím. Pochopení mě udeří jako dobře mířená rána přímo do obličeje, jen co vyjdu z šatny.
Kroky po schodech. Vytřásám z hlavy sentiment a soustředím se, abych na novou spolužačku či spolužáka udělala dobrý první dojem. Nad schody se vynořuje ogládované stvoření v mikince Iron Maiden. Po tváři se jí rozlévá o rok starší a pořád stejně nesmělý úsměv. V těžkým, prašným vzduchu visí příkrov smutnýho, smířenýho sentimentu. Pár frází, které kapku polechtají bránici a vyloudí úsměv. Rozlévá se ticho. Není to to nervózní, těkavé ticho, které jsou se za rok naučila nenávidět. Prostě si jen už nejsme nic dlužny. Naše oči se setkají. Usměje se. Je to úplně jiný úsměv, než znám. Nikdy jsem takový neviděla. Její tváři lichotí. Je v něm pochopení a zádumčivá, padlá melancholie. Klopím oči. Nebude to jako dřív.